Jdi na obsah Jdi na menu
 


Petr Bílek - Byla to významná změna. A bude hůř

12. 10. 2008

V časopise A2 č. 39/2008 tuto středu vyšla – pod „výraznějším“ a deklamativnějším titulem "Akademická jatka" – poněkud zkrácená verze následujícího článku. Psal jsem jej se snahou vylíčit celý příběh financování jednoho ústavu jedné fakulty nejstarší středoevropské univerzity. Značný textový rozsah, jímž laskavého čtenáře zatěžuji, je dán tím, že oblast financování veřejných vysokých škol v ČR a humanitních oborů v nich zvláště je zatížena řadou tradovaných mýtů a nepřesných informací. Například když před pár dny naše média zveřejnila zprávu, že učitelé dostanou příští rok na platech o deset procent přidáno, ne každý ví, že vysokoškolských učitelů se tato „dobrá zpráva“ netýká. Jde mi tedy jen o to, aby „se vědělo“. Britským listům jsem vděčný za ochotu zveřejnit článek v původní podobě.

Petr Bílek

Politikové všech našich stran na požádání kdykoli rádi zadeklamují, že jejich prioritou je budovat společnost vzdělanosti. Čeští učitelé mají dle zveřejněných statistik relativně dobrý plat a dostávají průběžně přidáno, byť se jim tempo růstu mezd zdá malé a občas kvůli tomu zkoušejí i stávkovat. Premiér se věnuje modelům financování vědy a výzkumu a jeho vláda nedávno na tyto účely schválila návrh výdajů; státní dotace bude narůstat zhruba o dvě miliardy ročně. Nicméně aby té radosti nebylo zas příliš, dovolím si nabídnout příběh jedné katedry jedné fakulty jedné univerzity. Nakolik je tato „případová studie“ (case study, abych se držel češtiny ministerského rady prof. Matějů) o osudu oboru bohemistiky na přední fakultě nejstarší středoevropské univerzity zobecnitelná, k tomu nechť se případně vyjádří ti, kdo najdou čas a chuť reagovat.

Vysokoškolský pedagog není státní zaměstnanec

Když se v první polovině 90. let 20. století konstituoval nový, postkomunistický model fungování vysokých škol, dbali jejich tehdejší představitelé především na akademické svobody, akademická práva, insignie, obřady a další abstraktní a výsostné entity. Finančním otázkám buď nerozuměli, nebo se jimi nechtěli zabývat, anebo předpokládali, že když ze záhadných důvodů peníze nebudou, dojde se to „tam nahoru“ vždy nějak vysvětlit a „oni“ už to zařídí. Entita „tam nahoře“, kterou si v hlavách hýčkali první porevoluční představitelé ještě ze zlatých let šedesátých (a někteří i z dob pozdějších), však s nástupem čirých tržních vztahů nabyla toliko mytické podoby. Kamsi se vytratil i předpoklad, že nová, konečně civilizovaná společnost přece bude naprosto jasně vzdělání podporovat, a to především vzdělání humanitní, když na Hradě sedí prezident humanista. Dnes se humanitní obory na některých vysokých školách ocitají na pozici blízké bodu zániku a jít „tam nahoru“ znamená opakovat cestu zeměměřiče K. směrem k zámku. „Tam nahoře“ nejspíš nic není a dolů přichází jen Klamm, beroucí dnes na sebe podobu knih, jež rády nesou v názvech všelijaké barvy. Problém té bílé už na stránkách A2 výstižně postihl Marek Skovajsa.

Stav vytvořený v nejistotě a nevědomí první poloviny 90. let byl petrifikován Zákonem č. 111/1998 o vysokých školách, v němž se vysoké školy dělí na veřejné, soukromé nebo státní (zákon ovšem hned upřesňuje, že státními jsou pouze vysoké školy vojenské a policejní). „Kamenné“ univerzity se staly institucemi veřejnými, což jistě dobře vyjadřuje akademické ambice podílet se na utváření věcí veřejných; tato kategorizace zároveň ale vyčlenila vysokoškolské pedagogy ze sféry zaměstnanců státních, tedy těch, jichž se týkají průběžná rozhodnutí o navyšování platů ve státní sféře. Zaměstnanci veřejných univerzit se tak stali závislými pouze na vnitřních mzdových předpisech, jež si každá univerzita stanovuje dle svých finančních možností, daných v zásadě dotací ze státního rozpočtu. Tato dotace se sice „řídí obecnými předpisy pro nakládání s prostředky státního rozpočtu“, ale nelze ji žádným způsobem nárokovat, ba ani příliš předvídat: vychází z toho, kolik Ministerstvo financí ČR Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR na daný rok do položky „vysoké školy“ přičlení. Další příjmy univerzitního rozpočtu jsou – z hlediska humanitních věd – v zákoně vyjmenovány spíše jako entity fiktivní: výnosy z majetku, výnosy z doplňkové činnosti, příjmy z darů a dědictví. Podnikat by se snad dalo pouze s jediným dalším zdrojem příjmu, a to s „poplatky spojenými se studiem“: nastavit třeba náročnost tříletého studia tak, aby nešlo zvládnout za méně než pět let, a nutit tím studenta, aby si „extra“ roky zaplatil. Reálně jsou poplatky za delší studium pochopitelně nižší než ministerská dotace. Humanitně orientovaná vysoká škola se proto ocitá v naprostém finančním vakuu: ministerstvo peníze nemá a odjinud nic neplyne.

Pokusím se na konkrétním případě jednoho univerzitního pracoviště ukázat, jak v současné době takto nastavený rámec funguje. Bohužel se neobejdeme bez čísel, ale ani bez „odborných“ výrazů, jimiž jsou jednotliví činitelé příběhu označováni.

Peníze tečou a cestou jich ubývá

I když zákon mluví o tom, že pro „výši dotací je rozhodný dlouhodobý záměr veřejné vysoké školy“ a „dlouhodobý záměr ministerstva“, v praxi se tímto zákonem utvrdilo kritérium, jež bylo původně přijato jen jako provizorní: „finanční náročnost akreditovaných studijních programů“. Toto kritérium vychází ze správné premisy, že výuka různých oborů si žádá různě náročné materiální zabezpečení: medikové potřebují mrtvoly udržované v lihu, stomatologové cvičné vrtačky, budoucí učitelé hudební výchovy kalafunu na smyčec a piano ve třídě. Studenti filozofických či teologických fakult potřebují pouze čistou mysl. Byl tedy zaveden tzv. koeficient každoročně stanoveného normativu, jímž se materiální náročnost vypočítává: pro většinu lékařských studijních programů je výchozí normativ násoben koeficientem 2,8, pro zubní lékařství či studium designu se násobí 3,5, pro dramatická umění je prý dokonce 5,9 (předpokládám, že materiální náročnost studia zahrnuje trvalý pronájem Národního divadla). Pro většinu oborů na pedagogických fakultách je prý násoben jako 1,3, pro filologické obory se násobí 1,2, pro filozofii či historii zůstává na své výchozí úrovni, tj. i humanitní pedagogové, nejistí na poli aritmetiky, si bezpečně dokážou výchozí normativ – klidně i několikrát – násobit číslem 1. V předchozích větách píšu občas „prý“, protože dohledat konkrétně stanovené koeficienty ekonomické náročnosti jednotlivých studijních programů pro každý rok na webových stránkách MŠMT ČR je mimo mé vyhledávací schopnosti, jež jsou, řekl bych, standardní.

Jádro pudla ovšem spočívá v tom, že ekonomická náročnost materiálního zabezpečení výuky byla v duchu jednoduché kvantifikace pojata i jako akademická náročnost, tj. jako faktor určující mzdu. Koeficient dotace na typ studijního programu totiž neurčuje jen pokrytí materiálních nákladů studia, ale i pokrytí mezd pedagogů. Jednoduše řečeno: učit materiálově nenáročné obory obnáší učit za málo peněz; na materiálově nenáročné obory teče málo peněz nejen na vybavení, ale méně peněz teče také na mzdy pedagogů a dalších zaměstnanců. Doufám, že technokratičnost takovéhoto přístupu je zjevná; stávající dělení peněz na studijní programy a obory (kdysi přijaté jako provizorní) většině – tedy nehumanitním akademikům – vyhovuje, proto běží tento systém už léta a i pověstná Bílá kniha s ním nadále počítá.

Ministerstvo tedy každý rok přidělí peníze na „hlavu“ za řádného studenta, který splňuje stanovené podmínky dle každoročního normativu, jež pak vynásobí koeficientem oboru, který student studuje. Tyto podmínky nesplňují pochopitelně všichni reální studenti; kdybychom se tedy chtěli a měli chovat skutečně tržně, v přijímacím řízení bychom provedli selekci a přijali jen ty studenty, kteří budou podmínky splňovat. V případě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde převažují obory s koeficientem 1,0, tak v letošním roce z ministerstva vyputovalo na financovaného studenta cca 34 000 Kč. Tyto peníze dorazily na rektorát univerzity, kde si z nich odkrojili svůj – odhadem přibližně takřka třetinový – podíl. Co zbylo, putovalo dál na FF UK. Protože peníze přicházející na výuku jsou pro tuto fakultu takřka jediným zdrojem příjmů, oddělilo vedení FF UK z došlé částky další více než třetinovou část: na provoz fakulty a na mzdy oddělení děkanátu a dalších servisních pracovišť. Náš ústav má sice iluzivní štěstí, že učí obory filologické (jejich koeficient je 1,2: potřebujeme hodně knih do knihoven), ale ony dvě desetiny byly na této úrovni obětovány na oltář solidarity s obory, které nebývají koeficientem navýšeny vůbec; těch je na FF UK většina. Na výuku na katedrách a ústavech tak z výchozích 34 000 Kč zbylo letos studentovi na jeden rok „na hlavě“ přibližně 10 000 Kč. Z nich se utváří tzv. mzdový balíček, tedy částka financí přidělená pro ústav či katedru na daný rok na mzdy pedagogů a dalších pracovníků. S touto částkou může vedoucí pracoviště disponovat. Je pochopitelně do značné míry na něm, zda výuku zajistí tím, že nařídí učit doktorandům, nebo tím, že najme externisty, kteří se budou chtít habilitovat, a proto jsou ochotni pracovat za minimální odměnu (pro habilitaci totiž potřebují výukovou praxi). Může na katedře či ústavu držet jen pár interních zaměstnanců, ochotných učit 20 hodin týdně a dělit si mzdový balíček. Anebo může vycházet z premisy, že učit mají především interní zaměstnanci, neboť pak si student může vybrat toho svého učitele (ve smyslu „guru“ – viz desítky lidí, kteří deklarují, že jsou žáky Václava Černého, byť je jistě učili i jiní), jenž jej provází studiem, a že dobře lze učit a při tom dělat vědu při cca 12 hodinách přímé výuky týdně (k tomu konzultace, vedení ročníkových, diplomových a disertačních prací, zkoušení atd.); v takovém případě ale průměrný plat na pracovišti klesá k číslům, která přijdou vzápětí.

Dobře už bylo

Co tento mechanismus tedy znamená v praxi jednoho akademického pracoviště? Vedoucím katedry české literatury FF UK (transformované v roce 2005 na Ústav české literatury a literární vědy) jsem se stal v roce 2000, takže od té doby mám přehled nejen o mzdě své, ale i o mzdách všech svých kolegů z daného pracoviště. V roce 2001 činila na naší katedře průměrná měsíční mzda (plat a osobní ohodnocení a roční odměny) 14 300 Kč hrubého; v rámci akademických kategorií při celém úvazku (40 hodin týdně) bral asistent průměrně 11 500 Kč hrubého a profesor 16 000 Kč hrubého. Tyto mzdy narostly do roku 2005 o necelých tisíc korun; naše platy tedy postupně klesly řádově několik tisíc pod pražský platový průměr, ale bralo se to tak, že musíme přežít nepříznivé období a že jednou bude dobře. Výrazný posun nastal v roce 2006, kdy se průměrná měsíční mzda na našem ústavu posunula na 21 000 Kč hrubého. Tehdy také došlo k navýšení mzdových „podlah“ (nejnižších tarifních mezd v dané akademické kategorii; „stropním“ kategoriím jsme pozornost nikdy nevěnovali) v rámci Univerzity Karlovy. Přišly i výzkumné záměry, které umožnily využít část úvazku na bádání a publikování, honorované z těchto grantových peněz, a nejen na učení. Hřejivý pocit, že „už je docela dobře“ a plat univerzitního profesora u nás se přibližuje průměrnému platu v Praze, však netrval dlouho.

V letech 2006 a 2007 bylo našemu ústavu přiděleno na rok do mzdového balíčku něco přes 4 900 000 Kč, což umožnilo onu průměrnou mzdu 21 000 Kč a v roce 2006 zbylo i na celoroční odměny v řádu několika tisíc Kč. Rok 2007 už byl bez odměn; nárůst byrokracie si i na úrovni ústavu žádá kvalifikované a alespoň průměrně placené administrativní síly, některé granty zas potřebují spolupodíl na financování (princip: dostaneš stovku, ale sám musíš dát deset korun) a na to fakulta zdroje nemá, čili to musí obstarat mzdový balíček našeho ústavu. V roce 2007 již nebylo z čeho honorovat vedení diplomové práce alespoň symbolicky částkou 2 000 Kč, takže najednou je z finančního pohledu lhostejné, že jeden vyučující má 8 diplomových prací za rok a druhý vedl jednu naposledy před pěti roky. Navíc Univerzita Karlova ke konci roku 2007 zvedla „podlahové“ minimální platy: odborný asistent musí brát 19 000 Kč, docent 23 000 Kč, profesor 28 000 Kč; vše v hrubé mzdě. Navýšení mzdových balíčků ale nenásledovalo.

S takto stanovenými minimálními platy jsme tedy vstoupili do roku 2008, pro nějž nám ale vedení fakulty do celoročního mzdového balíčku věnovalo částku o více než půl milionu sníženou: 4 400 000 Kč. Proč? Ministerstvo školství onen normativ „na hlavu“ studenta nenavýšilo a navíc ubralo finanční dotaci za studenty úspěšně dokončivší; na financování vysokých škol v ČR bylo pro rok 2008 údajně vyčleněno o dvě miliardy Kč méně než v roce předchozím. Rektorát univerzity si nicméně i v roce 2008 z peněz na „hlavu“ studenta ukrojil stejně jako v letech předchozích a vedení fakulty si z částky došlé z rektorátu ponechalo oproti loňsku ještě více na provoz a platy děkanátu a dalších servisních pracovníků: ceny služeb a energie každoročně rostou, a zatímco bez doktora filozofie, Ph.D., ochotného pracovat za 19 000 Kč hrubého, se svět nezboří, účetních bude vždycky třeba; proto v nepedagogických kategoriích šetřit nelze. V rámci celé FF UK mzdové výdaje vyčleněné pro katedry a ústavy v roce 2007 činily 109 milionů Kč, v roce 2008 už jenom 100 milionů Kč.

Jak tedy přežijeme rok 2008? Mzdy na našem ústavu zůstanou víceméně na úrovni univerzitních „podlah“, uvedených v předchozím odstavci; pouze v některých případech budou – a to jen spíše symbolicky – nad jejich hranicí, aby se zcela nevytratil princip odměňování podle výkonu, a ne jen podle hodnostní kategorie. Protože větší část našeho ústavu tvoří docenti a profesoři, průměrný plat u nás bude činit 23 000 Kč. Pro kontextové srovnání: průměrný plat v Praze se nyní obvykle uvádí kolem 27 000 Kč, průměrný nástupní plat vysokoškoláka pak dle našich médií atakuje hranici 35 000 Kč. Této hranice přežití v rámci sumy přidělené na rok 2008 jsme schopni dosáhnout jen za cenu neprodlužování některých smluv; v rámci nutnosti šetřit ihned (částku pro stávající rok se dozvídáme na konci dubna, kdy je tedy už třetina vyčerpána) pak pochopitelně těch smluv, které právě vyprší, a ne těch, jejichž nositelé jsou postradatelní. Za cenu, že na celý úvazek učí i pedagogové, jimž část jejich mzdy pokrývá výzkumný záměr a za tyto peníze by měli bádat, a nikoli učit. Za cenu, že z dvaceti dvou členů ústavu si čtyři vezmou alespoň na semestr neplacené volno. Za cenu, že externím odborníkům budeme platit 1 500 Kč hrubého za odučený celosemestrový kurz, tj. dostanou odměnu na hranici současné minimální mzdy v ČR, která činí 50 Kč na hodinu. Za cenu navýšení počtu studentů v seminářích: 25 studentů v semináři u magisterského studia a 30 u bakalářského studia, což už téměř neguje veškerý smysl seminární výuky.

Mračna nad obzorem jsou ještě temnější

Co takto nastavený systém financování humanitních oborů vysokých škol znamená pro budoucnost, z níž už teď doléhají varovné hlasy, že příští rok se finanční dotace pro vysoké školy opět ještě sníží, a to dokonce o další tři miliardy? Bylo by možné zachovat se pragmaticky a někteří tak již i činí. Akreditovat humanitní obory typu český jazyk a literatura tak, aby v nich výrazně převažovaly přednášky nad semináři: při sto padesáti studentech tak lze desetkrát levněji (1 přednášející daného předmětu) pořídit „totéž“, co při seminární, tj. individualizované výuce s patnácti studenty v semináři (10 pedagogů vyučujících stejný předmět, ale v seminární, a ne v přednáškové formě). Ale ono to totéž není. Copak má univerzitní výuka vést zpět k modelu, kde vyučující „vše ví“ a na přednášce to po dávkách „sdělí“ a studenti si to hezky zapíšou a namemorují? Copak není zadáním humanitních oborů dávat prostor tomu, aby se student učil slovně vyjadřovat to, co prostudoval a promyslel, a vyřčené si obhajovat před kolektivem, tedy formou seminární výuky? Bylo by jistě možné propustit část pedagogů a těm ostatním navýšit úvazek třeba na 26 hodin výuky týdně s pokynem, ať svým výkonem studenty odradí, a polovinu kurzů tak nebudou muset reálně učit, případně ať se rovnou domluví na nějaké atestaci formou domácí přípravy „samostudiem“. Ale nejde tohle kupčení pod úroveň, kdy pedagog ještě snese pohled na sebe sama? Výuku bakalářského studia by asi bylo možné obsadit masově doktorandy, protože za to, že jsme je do doktorského studia přijali, pobírají stipendium. Ale neznamená to vzdát se alespoň elementárních nároků a zodpovědnosti za to, co se u nás bakalářští studenti naučí?

Výše jsem uvedl, že řádný student si na své „hlavě“ na rok přinese z výchozího ministerského normativu na mzdy svých vyučujících přibližně 10 000 Kč. V případě našeho hlavního oboru, český jazyk a literatura, se o jednooborového studenta rozdělíme napůl s Ústavem českého jazyka a teorie komunikace, které zajišťuje jazykovou polovinu oboru. Na konto našeho ústavu tedy na studenta a rok doputuje cca 5000 Kč. Jednooborový student navštěvuje v průměru za semestr 4 literární kurzy. Na jeden semestrový kurz si tedy student „na hlavě“ ve výsledku donese dotaci 630 Kč. Tím „honoruje“ svého pedagoga. Obhlíží-li tudíž náš pedagog své posluchače, měl by jich za rok odučit téměř čtyři sta, aby mu to vydělalo na roční plat odborného asistenta, tj. 230 000 Kč ročně. Profesor musí odučit takřka pět set padesát studentů ročně. Učím-li čtyři sta studentů ročně, mohu se opravdu většině z nich věnovat individuálně, směřovat je dál ve studiu oboru, mít pochopení pro jejich osobní dispozice a tak dál? Mohu si čtyři sta tváří a jmen ročně zapamatovat? Z výuky se nevyhnutelně stává masokombinát, jakási akademická jatka, jejichž cílem rychle produkt odbavit a poslat dál, do života, nebo do oddělení výroby paštik.

Hledáme webmastera. Za 500 měsíčně

Dalším aspektem je materiální vybavení. Náš ústav dostává na provoz 45 000 Kč ročně, a to je na tom ve fakultním měřítku ještě dobře. Tato částka má pokrývat cestovné (pedagog by měl cestovat na vědecké rady jiných fakult, na obhajoby disertací, na konference), nákup nábytku, poštovné, knihy pro ústavní knihovnu, papír, tonery a údržbu tiskáren, ale také veškeré počítačové vybavení či fungování webové stránky ústavu. Vyzkoušejte si hledání webmastera pro vytvoření a provoz poměrně složité webové stránky, jemuž nabízíte 500 Kč měsíčně… Ušetříme-li z této částky na jeden nový počítač ročně, není těžké spočítat, za jak dlouho se dostane na každého z 22 pedagogů. Ano, jednou za 22 let. Bohužel Bill Gates s tím nepočítá. Připouštím, že další počítače je možné nakoupit z grantů; ale používat je na výuku či administrativu znamená vážně hřešit proti grantovým pravidlům, protože na tyto činnosti nebyla podpora míněna.

Protože veškeré dotace jsou přímo úměrné počtu studentů, je v našem zájmu přijmout a učit jich co nejvíc. Na univerzitní studium oboru český jazyk a literatura tedy bereme už i ty uchazeče, kteří z české literatury 20. století zatím četli jenom Viewegha a tato četba jim poskytla radost i poučení. K dispozici však máme na fakultě spolu s kolegy z jazyka jen čtyři učebny. Proto se valná část výuky odehrává v pracovnách pedagogů: studenti si rozloží skládací židle a vtěsnají se do všech volných míst. V těchto pracovnách, v nichž v každé sídlí průměrně 5 pedagogů, se učí s výjimkou volnějšího provozu v pátek (studenti v pátek totiž nechodí) od rána do večera. Na práci u počítače tedy zbývá pouze pátek, v jiné dny pak jen interval 7-9 hodin ráno a 19-21 hodin večer. Pět počítačů v každé z pracoven pochopitelně není. Co s tím v době, kdy student očekává, že mu odpověď na email přijde do druhého dne? Konzultuje se na chodbě, protože v pracovnách se učí.

Je třeba stávkovat. Ale proti komu?

Že jde o situaci neutěšenou – a to je ještě eufemismus –, je myslím zjevné. Proč tedy třeba nestávkujeme, jako naši kolegové z nižších stupňů vzdělávacího systému? Protože s výjimkou bojkotu přijímacího řízení by si takové stávky nikdo nevšiml. A bojkotovat přijímací řízení znamená potrestat nevinné, a navíc si zadělat na další finanční problémy tím, že bez studentů „nepotečou“ ani peníze z ministerstva. Nestávkujeme také proto, že stávkovat se má nejen za něco, ale také proti někomu. A zde je viníka těžké označit.

Svoji vinu cítím zřetelně v tom, že jsme si v blahé naději na lepší časy akreditovali naše obory tak, aby u nich převažovala seminární výuka, která je drahá a prostorově náročná. Že personální složení ústavu bylo po léta budováno tak, aby v něm převažovali vědecky produktivní badatelé, ve svých specializacích vrcholní reprezentanti oboru, a ne učící mašiny s životní bibliografií zvící pěti článků v regionálním tisku. Že k výuce jsme si na bedra naložili i dvě knižní edice a tři časopisy, protože jsme se cítili být klíčovým bohemistickým pracovištěm. Z takto nastaveného pracoviště se pak jen stěží dá v krátkém čase přejít do režimu, v němž jde o to, zkrátit nezávazným povídáním co nejvíce studentům jejich čekání na univerzitní diplom.

Podíl viny jde jistě najít ve vedení fakulty, které zavedlo novou kvantifikaci výkonu jednotlivých pracovišť na základě přesných součtů nepřesných vstupních čísel, s jejíž pomocí ovšem rozdělovalo takřka o 10% méně financí než v roce předchozím, protože „takhle to vyšlo“ a víc peněz není. Peníze k nám jdou na výuku, ale fakulta investuje mnohem více peněz na nevýukové, administrativní činnosti, byť jistě s výukou související: z 227 milionů mzdových nákladů jde v roce 2008 na katedry a ústavy jen oněch již zmíněných 100 milionů. Pedagog tedy musí vydělat nejen na sebe, ale ještě na 1,3 dalších fakultních zaměstnanců; k tomu ještě musí učením uživit i zaměstnance rektorátu. Nakolik dokázalo vedení fakulty sdělit univerzitnímu vedení, že situace je opravdu alarmující, posoudit neumím. Že to není úkol snadný, tuším.

Svůj díl viny nese, myslím, i vedení univerzity. Protože v jejím čele stojí zástupci oborů dotovaných koeficientem štědřeji než obory humanitní, nepřipustí solidaritu silnějších se slabšími a chová se stylem: tolikhle na ta vaše humanitní nedochůdčata dorazilo, tak tolik i máte. Kdyby se zástupci přírodovědných a jiných „silných“ oborů solidarizovali, sami by měli méně, pochopitelně. Naší „vědou“ je jen popsaný papír, bez aplikovaného výzkumu a použití ve výrobě, což je argument, s nímž se dá bojovat jen stěží, zvláště když humanitní fakulty nejsou ochotny spojit se a těší se spíše pozorováním, která z nich je na tom ještě hůř. Univerzita, protože nemá jistě nazbyt, se chová jako chozraščotový podnik, a ne jako společenství kolegů, vědomých si nutnosti společně pečovat o celý akademický organismus, jak to jaksi automaticky předpokládali tvůrci systému na počátku 90. let. Je to asi dáno obory, které ve vedení univerzity převažují: dle darwinistické teorie ochlupení u člověka zaniklo a nic fatálního se tím nestalo. Výroční zprávy Univerzity Karlovy průměrné platy v jednotlivých akademických kategoriích nezveřejňují, na dotaz formulovaný „průměrná mzda“ odpovídají webové stránky UK pregnantně: „Nic nebylo nalezeno.“ I tento „komický“ detail svědčí o tom, že univerzita nemá zájem debatu o finančním postavení jednotlivých fakult otevírat a že současný stav některých jejích humanitních fakult vedení univerzity nijak nepálí, ba snad ani příliš nezajímá.

Svůj díl viny nese jistě i ministerstvo školství, které financuje veřejné školy skrze normativ ekonomické náročnosti výuky studijního programu, a ne skrze akademický výkon, vyjádřený v hodinách potřebných pro výuku (je obsažen ve studijním plánu oboru), jež jsou přitom patrné z každé žádosti o akreditaci daného oboru. Zásadním problémem je i to, že studijní obor se otevírá na několik let, ale financování vysokých škol se mění každoročně podle toho, kolik vysokým školám v položce rozpočtu zbylo. Vyčlenění vysokých škol vytvořilo již po léta fungující pravidlo, že základní a střední školy dostat musí, vysoké školy dostat mohou; pokud něco zbude. Přijetím studenta se zavazujeme provést jej celým studiem, nicméně toto nárazové a nejisté financování směřuje k tomu, že v úrodném roce bude u nás na výuku dvacet pedagogů, v neúrodném roce třeba deset. Daný systém, kdy po ose ministerstvo – univerzita – fakulta – ústav doputuje jistá finanční částka na konci dubna až k nám, eliminuje jakoukoli možnost personálního budování pracoviště. Zvládat roční ekonomické propady v řádu 15% je možné jen při pojetí univerzitní výuky jako sezónní práce: na tento semestr máme, tak pedagogy najmeme, ale na příští semestr třeba mít nebudeme, tak zas půjdou jinam. Ale kam? Termínované smlouvy by musely být vystavovány na půlroční období, což je bizarní a asi i nezákonné.

Přes rétorickou deklaraci vytrvalého úsilí zajistit vysokoškolské vzdělání co největší části populace navíc ministerstvo školství v praxi výrazně omezuje možnost přijímat více uchazečů, mají-li kde pro to personální a prostorové možnosti: počet financovaných studentů smí v rámci univerzity narůst ročně jen o pár promile. Přijme-li jich univerzita více, může je sice učit, ale peníze na ně nedostane. Taktéž jsou snižovány dotace za úspěšného absolventa. Aktualizace ministerského dlouhodobého záměru pro rok 2009 v Příloze 2 suše konstatuje: „V roce 2008 musela být oproti roku 2007 bonifikace za absolventa snížena, a to z plánovaných 12 916 Kč na 10 415 Kč; tj. téměř o 20%. Byla to významná změna oproti letům předchozím. Poklesla i reálná dotace na jednoho studenta. V roce 2008 lze očekávat další pokles procenta příjmů vysokých škol vzhledem k HDP.“ Tento stav, kdy vláda jedná v přímém rozporu se svým vlastním programovým prohlášením, ale není pro média pochopitelně tak vděčný, jako debata o jaderné energetice či o právu strážníků měřit rychlost. Takže byl jen konstatován a internetem prošuměl bez mediálního povšimnutí. Pokles financování vysokých škol se odehrává v době, kdy ekonomika ČR funguje a je na svém vrcholu; co teprv nastane, až hospodářství postihne recese?

A na „vině“ je pochopitelně i nastavení hodnot, které naše soudobá společnost sdílí. Za práci v jedné dozorčí radě bere řada politiků tolik, co náš univerzitní profesor. Když ovšem nastane jakýkoli problém, politik haleká: já jsem tam byl jen formálně, já s tím nic společného nemám. Má náš pedagog také říci studentům: já vás budu učit jen formálně? Tento stát není schopen najít půl milionu ročně na fungování České knižnice, zásadního projektu pro všechny typy škol; kolik promile činí tato suma z odměn ředitele polostátního molochu typu ČEZ? Jaký je asi tak poměr času a peněz, jež pražští radní věnují megalomanskému projektu olympiády a jež věnují vysokým školám, které v Praze sídlí?

Náš ústav zajišťuje výuku oboru komparatistika a literární části oboru český jazyk a literatura, tedy předmětu maturitního. Měl by produkovat středoškolské pedagogy a odborníky pro sféru kultury. Česká společnost se k němu způsobem financování nicméně staví jako k oboru nepotřebnému. A přitom kde jinde by se už studenti měli učit konceptualizovat si své vztahování ke světu? Vzdáme-li se humanitních oborů, vzdáme se i naděje, že budeme žít mezi lidmi, kteří jsou schopni o světě i přemýšlet, a nejen jej užívat a bavit se v něm. Tato společnost zpackanou arbitráží vyplatila z daní 10 miliard na rozjezd televize, která „nás baví“. Ze škol odstranila latinu a nyní eliminuje i matematiku, tedy předměty vyžadující myšlení v souvislostech. Ani literaturu a kulturu, jež pro konceptuální myšlení poskytují podobně využitelný materiál, využít neumí. Studenti i dál maturují prostřednictvím enumerace našprtaných jmen a děl, jež nikdy nečetli. Schopnost rozumění psanému či mluvenému textu, tato základní potřeba pro možnost myslet si něco o světě, na našich školách dle většiny výzkumů stále klesá. Jak se to má změnit, půjdou-li do škol učit ti, kdo projdou humanitním masokombinátem? V civilizovaných zemích již pochopili, že ani lékař nemůže být pouze výtečným obsluhovatelem přístrojů, ale že potřebuje humanitní obory, které jej vybaví pro řešení etických otázek. Bez nich budeme dál jen trapně zírat na zprávu o muži, který porodil dítě. Na západ od nás navštěvují studenti medicíny povinně kurzy z humanitních oborů. Naši studenti medicíny hrdě poskytují výklad návštěvníkům komerční voyerské výstavy Bodies v pražské Lucerně; s požehnáním svých pedagogů, že prý jde o osvětu. O neschopnosti naší politické elity říci něco zajímavého o světě, když už jej vídají i z Mount Everestu, ani nemluvě.

Byli jsme a …

V roce 2008 a nejspíš i v letech příštích tedy bude brát odborný asistent (PhDr. a CSc. či Ph.D.) na Ústavu české literatury a literární vědy FF UK 19 400 Kč hrubého; osobní příplatek či celoroční odměnu nedostane. A to bez ohledu na roky či desetiletí praxe: ta nemá na výši platu žádný vliv. Docent bude v průměru brát 24 600 Kč hrubého, profesor 28 900 Kč hrubého. Vše v řádu plných úvazků. Za to bude odvádět přímou výuku v rozsahu: odborný asistent 12 hodin týdně, docent 10 a profesor 8; plus konzultace, vedení prací, zkoušení, členství v komisích, vypracovávání posudků na práce diplomové a disertační a podíl na administrativě pracoviště. Odborný asistent bude muset za rok odučit téměř 400 studentů, profesor více než 500; každý z nich povede v průměru ročně 4 diplomové práce a školit 3 doktorandy. K tomu ročně publikovat alespoň dva články v recenzovaných časopisech, zúčastnit se s referátem alespoň jedné mezinárodní konference s následnou publikací a alespoň jednou za pět let vydat knihu. O edicích, překladech, redigování, recenzích, tedy samozřejmé vědecké činnosti humanitního odborníka nemluvě; kvantifikace výzkumu je nezohledňuje. Toto vše budou činit v nejistotě, že nejslabší odpadnou: odborný asistent mívá smlouvu na dobu určitou a bude-li finanční dotace dále klesat, bude třeba propouštět; vyšší kategorie jsou zase vystaveny psychologickému tlaku, že jsou pro výuku příliš drazí (učí méně a berou více). Zveřejňuji tato čísla nerad, protože vcelku pochopitelně ohrožují naši akademickou prestiž: jak mít respekt u studenta, když se na vás dívá jako na nýmanda, který neumí ani elementárně uživit rodinu? Ohrožují i prestiž oboru: proč studovat obor, kde pak takto člověk dopadne, udělá-li univerzitní „kariéru“?

Uvedená čísla je pochopitelně možné poněkud korigovat. Na účet přijde o něco víc, protože někdo má granty, někdo mimo úvazek učí v zahraničních programech, někdo učí na částečný úvazek na jiné škole, někdo občas dostane honorář za článek v novinách. Toto jsou ale vesměs činnosti nad rámec pracovní náplně a nad rámec 40 hodin týdně, jež plný úvazek obnáší. Vzhledem k tomu, že týden má 168 hodin, lze pokusům o nalezení obživy věnovat tak 80 hodin (11 týdně včetně víkendu). Jaká ovšem může být kvalita takto provozované akademické živnosti? Navíc s výjimkou grantů jde vesměs o činnosti, které sice vylepšují rodinný rozpočet, ale na kvantifikaci akademického výkonu (publikace, granty, úspěšní doktorandi, hodnostní růst) se nijak neprojevují.

Celý systém, ilustrovaný na příkladu našeho ústavu, tedy již funguje jen v krizovém režimu. Základní funkce běží, ještě se učí, diplomové práce i disertace se píšou a obhajují, ale vytvářet za daných podmínek jakýkoli nadstandard je nad naše síly i možnosti. Navíc už asi i nad rámec ochoty, protože daný stav je stresující, produkuje přecitlivělost, nevraživost a pocit naprosté ztráty smyslu toho, co má být smysluplnou činností. Půjde-li to takto dál, FF UK se stane jazykovou školou, věnující se těm jazykům, o něž snad má stát ještě „strategický“ zájem: čínština, arabština, snad i angličtina. Český jazyk a literatura jsou a i dále budou předměty maturitními, ale vyučovat je na vysoké škole se při současném systému financování smysluplně nedá. Nevím, jak dlouho je schopen alespoň krizový režim běžet. Že se ale blížíme konci cesty, bez zájmu těch „nahoře“ cokoli řešit, to vím. Zda oni vědí, že Kafkův Zámek zůstal nedokončen, je už celkem jedno.

Poznámka: Abych laskavému čtenáři ulehčil cestu dlouhým textem, uchyluji se na několika místech k vyjádřením expresivním, hyperbolizovaným či jinak nedoslovným. Protože mysli technokratů, proti nimž brojím a lze se tak nadít i jejich reakcí, nejsou obvykle – i z důvodů výše uváděných – vybaveny schopností takový posun rozpoznat, vyznačuji tato místa kurzívou. To, co kurzívou není, myslím doslovně.

Autor je ředitelem Ústavu české literatury a literární vědy FF UK v Praze

Převzato z http://www.blisty.cz/2008/9/26/art42919.html

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář