Den plný oslav
20. června byl pro mě den plný oslav. Ještě nikdy jsem vyloženě nepřebíhala z jedné akce na druhou.
Už dávno jsem slíbila jedné svojí kamarádce, že pokud už budu moct ven (bylo to v době počátků mé mononukleózy), přijdu na její oslavu. Dlouho jsme se neviděly a když jsme spolu měly jít v únoru na jedno vystoupení, byla zrovna nemocná, a tak mi jen předala lístek a zase běžela domů marodit.
Měla jsem trochu obavy, co tam budu dělat, protože jsem šla někam, kde jsem měla znát jen oslavenkyni. Nakonec jsem byla ale ráda, že jsem si s sebou nepřivedla žádný doprovod, jak mi bylo navrženo, protože jsem se tak aspoň mohla seznámit s pár novými lidmi.
Nabídla jsem se, že přijdu o hodinu dřív a pomůžu s výzdobou místa. Pak jsem říkala, že budu asi přebytečná, jelikož tam měla být i druhá oslavenkyně (jak jsem se dozvěděla chvilku po své nabídce pomoci), ale nakonec je možná dobře, že jsem tam byla. Výzdoba nám totiž zabrala tři čtvrtě hodiny a to už přišli první gratulanti, kteří se hodlali aspoň chvíli zdržet (na sraz v 19 h totiž přišel jeden kamarád, který holkám jen chvatně popřál, vypil s nimi panáka a už běžel na autobus kamsi :-) ).
Byla to oslava ve velkém stylu. Holky rezervovaly asi 40 míst, řekla bych, v dost nóbl podniku v centru Prahy. Nechyběly balonky, konfety, objednáno bylo 10 lahví sektu, přičemž obsluha už měla v době našeho příchodu na baru vyskládáno 40 skleniček, které chvilku na to ozdobila jahodami. Pak holky ještě rozmístily po stolech mističky s všelijakými oříšky, tyčinkami a olivami. Takovou oslavu jsem ještě nezažila. :-)
Vedlejší místnost si rezervovali nějací Američané, kteří měli objednaný striptýz, a tak byla do průchodu mezi těmito místnostmi umístěna dočasně plachta – prý, aby nás to nerušilo. :-D Když už se to konečně rozjelo, slyšeli jsme kromě šíleně hlasité hudby jen nadšený potlesk, hvízdání apod. :-D Musím se zmínit, že když jsem šla z WC, nějaký Amík v dost povznesené náladě (až sebou klátil) se mě ptal „Hey, what’s your name?“... Nevím, proč přitahuju zrovna takové jedince, ale nutno podotknout, že tenhle byl aspoň o 15 let mladší než Bob z Tchýně a že jsem si s ním nějak neměla chuť povídat, a tak jsem se jen usmála a odkráčela si po svých. :-)
Nakonec přišlo snad dost lidí /i když těch slíbených cca 40 asi ne/, aby holky neupadly do deprese z toho, že to se tedy moc nepovedlo. Na poslední chvíli jim totiž lidé začali odříkat účast a holky byly trošku zděšené, co s tou hromadou sektu apod. Jak to dopadlo ale zatím nevím, ještě jsem neměla příležitost z oslavenkyně dostat podrobnosti o dalším průběhu oslavy po mém odchodu. Odcházela jsem ve společnosti moc fajn párečku, kteří byli tak hodní, že se mnou i počkali na tramvaj.
Kolem 22. hodiny jsem tedy už seděla v tramvaji a vyrazila na cestu do Pivek, kde slavil, jak jsem se dozvěděla na poslední chvíli, Jořan. Na místo jsem díky hloupému přestupu dvě zastávky před cílem dorazila až kolem půl jedenácté. Jak jsem zjistila před vchodem, pěšky bych tam byla stejně rychle (všimla jsem si jednoho mladíka, který vystupoval z tramvaje jako já a kamsi vyrazil pěšky a pak dorazil do Pivek těsně přede mnou), takhle jsem si aspoň na chvilku poseděla na svěžím vzduchu, než jsem vpadla do toho oblaku dýmu, který Pivka pravidelně zahaluje.
Vůbec jsem nemohla najít oslavencovu partičku a holky ze mě měly náležitou srandu, když už jsem si jich konečně všimla. :-) Já ale trvám na tom, že byly a) na neobvyklém místě, b) úplně zašité v davu, tudíž nezahlédnutelné. :-P Navíc jsem si myslela, že z exPF tam najdu víc lidí (kromě Marky, Marti a Any už tam byl jen Tomík). S holkami jsem si však moc nepokecala, protože jsem zahlédla svého spolužáka z VŠ a hned se za ním vydala, abych zjistila, odkud „Jirku“ (jak mu on a jeho kamarádi říkají) zná. Nakonec se z toho vyklubal pokec na zbytek večera, a tak jsme se o sobě po skoro celém akademickém roce konečně dozvěděli něco víc. Probrali jsme možné i nemožné, protože se ukázalo, že máme docela dost společného (má rád hip hop a r’n’b, rád tancuje...)
Jořan se zase předváděl v celé své kráse a každého tam objímal (no, spíš mačkal), pusinkoval, opět létaly věci vzduchem a tentokrát to nedopadlo moc vesele, protože při „úklidu“ rozházených bonbonů je Jořan lopatkou začal házet po ostatních a jak bylo na zemi rozlité pivo, bonbony se rozmočily a když přistály na zdi, přilepily se na ni... No, byl z toho docela pěkný malér, když to zjistili majitelé, a všichni přítomní z toho boxu pak byli při odchodu zkásnuti o nějaké peníze navíc, abychom jako vynahradili vzniklou škodu. Tak jsem zvědavá, jestli tu zeď aspoň opravdu vymalují, moc tomu totiž nevěřím.
Nečekala jsem, že domu vyrazím s tak příjemným pocitem vydařeného večera, takže jsem byla mile překvapena a doufám, že mě zase někdy brzy nějaká/é akce takhle překvapí. :-)
Marky:
(Mouni, 22. 6. 2008 18:10)