Den plný zážitků
V úterý jsem měla svou poslední hodinu sportovních her v mateřské školce. Hodiny měly být otevřeny rodičům, aby se mohli podívat, jak to tam chodí. Moc jsem se modlila, aby nikdo nepřišel, protože kdyby viděli, jak mě ty děti neposlouchají a co se tam děje, nevím, nevím. :-D
Takže dorazili dva rodiče. 
Jedna maminka omylem už o kurz dřív a pak jeden tatínek. Myslela jsem si, že se děti budou před nimi trošku krotit. Omyl. Byly sice možná o malinko ukázněnější (např. nekřičely tolik, až by člověka bolely uši), ale rozhodně ne vzorné a tradičně vládla takřka anarchie. Naštěstí jsem si z přítomnosti rodičů tak moc neděla a ani teď nedělám, zvykla jsem si totiž, že když si děti postaví hlavu, že něco nebudou dělat (nebo naopak budou - ale to, co vy nechcete), nic s tím jako lektor (učitel) nezmůžete.
Ve skupině mladších dětí mě zase zamrazilo, když byly přítomny jen 4. V takovém počtu se totiž nedá skoro nic hrát. Nakonec jsem to s nimi nějak zvládla, ačkoli když začali kluci hned při první hře vzdorovat svým oblíbeným "Já ne, fuj", myslela jsem si, že to je konec mé hodiny.
Včera jsem zkusila najít webovky oné školky a z té jedné maminky se vyklubala skoro šéfka sdružení rodičů. Hm... Jo a v té školce jsou děti již od 2 let... Pak se nemám divit, že mě nestíhají, ale doufám/myslím si (ale nevím), že jsem tam tak malé neměla.
Cestou ze školky se na mě při přestupu z metra B na A nalepil jakýsi německy hovořící muž. Tentokrát bych ho tipla na šedesátníka (pořád vylepšuju cílovou skupinu :-D, už ani english-speaking a ještě 60+ :-D ). Tak jsem si s ním "pokecala".
Řekla jsem mu, že německy mluvím "ein Bisschen", ale to mu nevadilo a rozpovídal se jako blázen. Tak já jenom hmhala, občas řekla "ja" nebo "nein" a když už šlo do tuhého, padaly ze mě opravdové perly hodné maturantky z NJ. :-X Pro pobavení vám tu uvedu - "ich spreche nicht", když jsem chtěla říct, že mu nerozumím (ich verstehe nicht), protože mlel docela slušně a v metru je ještě docela blbě slyšet, "ich bin/habe (už nevím, co z toho) Gesundheit", když jsem mu chtěla říct, že jsem nemocná (ich bin krank)... :-D No, eine grosse Katastrofe! Tohle slyšet a vidět moje bývalé učitelky němčiny, tak dostanou deprese, nebo je rovnou klepne pepka (Hejduková deprese na 100%).
Samozřejmě, že když jsem pak už jela sama dál (s "auf wiedersehen" jsem naskočila na poslední chvíli do mého metra - ne, fakt jsem s ním nešla na kafe ani ten den, ani ten další - "weil ich lernen musste und Prüfungen den ganzen Tag hätte"), došla mi spousta věcí, co jsem mu mohla říct... Jako vždy - pozdě. Nicméně na moje "ich spreche nicht" mi řekl, že "du sprichts gut"... :-D
Martina si ze mě dělala srandu, když jsem jí to večer vyprávěla, že by ji zajímalo, co si z toho oslnivého rozhovoru se mnou odnesl. :-D Každopádně jsem si opravdu na vlastní kůži uvědomila, jak je to s mojí NJ špatné. Vlastně to bylo ještě horší, než jsem čekala, že to je. Takže teď jsem se několikanásobně více utvrdila v tom, že s tím musím něco udělat. Tedy už uzavírejte sázky, kolikrát za léto otevřu učebnici. :-D Já tipuji, že jestli to bude dvakrát, bude to hodněkrát. :-/
V jednom měl ale pravdu. Ich bin wie eine weisse Schokolade. :-D (On byl dost opálený. :-) )
(Zní to rozhodně líp než "vyblitá jak lečo" - to řiká moje maminka; když se krotí, používá "zelená" /babička pak říká "zelinka zelená"/, "jako nemocná" nebo tradiční "bílá jako stěna". :-D )
Večer mě pak čekalo ještě velice milé setkání se starými známými-neznámými. Podařilo se totiž zorganizovat sraz ZŠ Omské, a my jsme tak měli příležitost se vidět po takřka 10 letech.
Co vám budu povídat, ti, co nešli na Omskou na gympl a zmizeli nám z očí, se za těch "pár" let "trošku" změnili. Každopádně jsou všichni moc fajn a v pohodě. Vzpomínalo se na staré časy (což bylo doprovázeno velkými výbuchy smíchu při některých historkách), ale i vyprávělo o tom, kam se vydali poté, a o všem možném vůbec. V souvislosti s tím vyprávěním o časech minulých - nikdy by mě nenapadlo, kolik si toho vůbec, ale vůbec nepamatuju!
Já jsem měla v plánu odejít nejpozději v 11, protože mě druhý den čekalo hafo moc důležitých zkoušek, nakonec jsem ale kvůli Jáchymovi, který mě s Martinou přemluvil, ať počkáme, než dopije pivo, že pojede s námi, trošku přetáhla, nicméně někteří z přišedších (ach ty přechodníky! :-X ) pokračovali prý až do rána.
Jsem moc ráda, že se to povedlo, protože jsem z toho měla trošku obavy, zvlášť proto, že impuls pro to obnovování starých známostí přišel ode mě.
Obrázek: mesita.bloguje.cz/img/metro.jpg
