Lidé ve vašem životě
Dnešní zamyšlení bych chtěla věnovat lidem, které máme ve svých životech.
Mám momentálně natržený vaz v nártu. Už tři týdny jsem a ještě nejméně další 3 týdny budu kvůli tomu doma. Tahle situace mě přivedla k dost hlubokému zamyšlení nad tím, jakými lidmi jsem obklopena, nebo spíše se obklopuji, protože věřím, že lidé, se kterými se potkávám během svého života, jsou z velké části mojí volbou.
Takže si představte situaci: Nemůžete chodit bez berlí, takže nemáte volné ruce. Chůze po jedné noze je pro vás namáhavá, takže ačkoli máte vycházky během pracovní neschopnosti, stejně na ně nechodíte, neboli jste pořád zavření doma. Všechny činnosti díky výše zmíněnému dostaly nový rozměr - v podstatě je problém úplně všechno. Žádný z běžných denních úkonů nemůžete vykonávat jako obvykle. Potřebujete pomoc, ať se vám to líbí, nebo ne.
Na koho byste se obrátili, kdybyste se octli v takové situaci?
Bydlím sama a nemám přítele. Z rodiny se vlastně stýkám jen s mámou a jejím přítelem a to jsou také dvě osoby, na které se mohu obrátit, když potřebuji pomoc, ale, sakra, to je všechno?!
Upřímně řečeno, když jsem došla k tomuhle závěru, byla jsem dost v šoku. Co s tou cca desítkou osob, se kterou se pravidelněji vídám ve svém volném čase? Co s těmi několika desítkami lidí, co jsou moji "přátelé" na FB? Co s těmi stovkami lidí, které jsem za svůj život potkala?
Ve finále si uvědomíte, že když budete potřebovat, aby vám někdo přišel vynést odpadky, obrátíte se jen na ty nejbližší. No a možná si taky uvědomíte, jak málo těchto velmi blízkých osob, u kterých vám jakžtakž nebude blbé, když je poprosíte, aby vám třeba vyluxovali, ve svém životě máte. Tohle jsou lidi, kterým byste měli věnovat svůj čas a udržovat s nimi pravidelné kontakty.
Řeknu to bez příkras, jak to bylo a jak to vidím: Na FB jsem se ptala, jestli někdo nemá zkušenost s pracovními úrazy. Odpověděli mi DVA lidé. Jeden kamarád (bývalý spolužák), kterého vídám tak jednou nebo dvakrát ročně, že vlastně neví, a jedna kamarádka z dětství, se kterou jsem si už asi tak 15 let nepopovídala, protože jsme se přestaly vídat. Zřejmě to nějak studovala, takže znala odpověď.
Chápu, že když to někdo nezažil, nebo neměl ve svém okolí někoho, díky němuž by něco věděl, těžko mi mohl poradit, jenomže všichni tihle, co mi sice nemohli poradit, mi mohli napsat soukromě zprávu, co se mi stalo, jestli nepotřebuji s něčím pomoc atd. Nemuseli by mi ani chodit nakoupit, nebo mě navštěvovat doma, ale mohli by mě třeba aspoň virtuálně rozptýlit kratším pokecem. No a nic, takže se ptám - co to mám za "kamarády"?
Jistě, pár lidí ani status nemuselo vidět, ale byli lidé, kteří se mě ptali, jestli někam nepřijdu, a já napsala, že nejméně až do 10/11 nikam nemůžu přijít. NIKDO se nezeptal proč. Jsem z toho opravdu celkem "vyplesklá". Žiju v domnění, že někdo je můj bližší kamarád, ale tomu člověku nestojím za dotaz.
No a pak si náhodou napíšete v jedné větě, jak se máte, s někým, kdo vlastně nikdy ani nebyl moc blízký přítel, vídáte se cca jednou ročně, když to dobře dopadne, a tenhle člověk vám hned napíše, že by se za vámi mohl zastavit, jestli chcete rozptýlení.
Podobné absurdity se mi už párkrát staly. Třeba blahopřání k narozeninám. Čekáte, že vám popřeje třeba dvacet bližších kamarádů. Z těchto vám jich popřeje třeba pět a pak vám popřeje pět lidí, které jste roky neviděli, ale máte je v těch "přátelích". Samozřejmě že vám přejí jen proto, že jim někde vyskočilo, že máte narozeniny, protože z hlavy si v dnešní době pamatujeme máloco, ale zkrátka měli chuť věnovat minutu tomu, aby vám napsali.
Dnešní virtuální doba je prostě do určité míry nemocná. Vedeme nezdravé vztahy, které ani vztahy nejsou. Mají nulovou hodnotu. Je mi z toho všeho smutno.
Zažili jste někdy něco podobného? Jak jste se s tím vypořádali?