Mounino království

No tak to tu máme - nový vzhled editoru stránek, tak to jsem zvědavá, jak se mi s ním bude pracovat. Bezprostřední dojem - je to takové velké a rozplizlé, zbytečně. No ale zvyknu si, však ono mi taky nic jiného nezbývá, že? :-)

To ale skutečně není to téma, o kterém jsem se chtěla dnes zmínit, takže honem k věci.

Někdy se nemůžu zbavit pocitu, že jsem ztratila kus sebe. Já chápu, že se člověk jako osobnost vyvíjí, ale já dost často vzpomínám, co bylo (a vím, že to není dobře, že se nemá žít ani v minulosti, ani v budoucnosti, nýbrž teď).
Zrovna teď jsem se třeba dívala na svoje kanály na YouTube (mám jeden vyloženě svůj a jeden, který jsem udělala pro dětské kroužky, které jsem učila; stejně to mám vlastně i s účty na FB). No a při tom prohlížení seznamu oblíbených videí jsem naprosto přesně viděla, jak jsem se za ty roky posunula.
Dříve jsem si dávala do oblíbených samá taneční videa, občas nějakou písničku, později písničky i více, udělala jsem si tam skupinku videí z Přátel, Sexu ve městě, pak jsem objevila, že mi vznikne playlist, takže jsem si tam naházela songy, abych si to jako mohla pustit a nemusela klikat na sloupec s nabízenými videy vpravo. :-)
No a poslední dobou? Už zdaleka tolik nedávám videa do oblíbených (protože jsem kdysi zjistila, že kapacita není neomezená a že mi pak z playlistu vypadávají ta nejstarší - teď na to koukám, že se to asi změnilo, protože počet videí není zaokrouhlený třeba na 200; FB taky navyšoval kapacitu fotek ve fotoalbech...), ale vím, na co koukám. Poslední rok dva sleduji nejvíce kosmetická videa a videa typu "jak být šťastný". Takže by se dalo říct, že na sobě chci pracovat zvenku i zevnitř. :-) Je to taky super, dozvídám se spoustu věcí, zkouším nové produkty (kdo by řekl, že budu mít doma výraznou rtěnku, hm? :-) ), zamýšlím se nad svým životem a motivuji se k rozvoji, nebo se snažím změnit úhly pohledu, aby se mi lépe žilo, ale už mi prostě chybí to moje dřívější já. Tanec, hudba, pořady v rádiu a televizi o hudbě, módě, bytovém designu... Bavilo mě se koukat na Nahá jsi krásná, Vypadáš skvěle, Mladší o pár let, Jste to, co jíte, Ano, šéfe! apod.
Malá odbočka. Před pár dny jsem zahlédla v televizi seriál Přešlapy. No a ten kousek, co jsem viděla, mně přišel ale totálně stupidní! :-) Přitom jsem ten seriál měla tak ráda, dokonce jsem se na něj po čase dívala na netu znova! Taky jsem zahlédla Divokého anděla a přišlo mi to tak roztomile pitomé. Vzpomínala jsem, jak se mi líbil Ivo a taky trochu Pablo a trochu víc Sergio (a možná další mužské postavy pod 30 let :-D ), děsně jsem fandila Milagros, aby byla šťastná s Ivem atd. Mám doma i dvě knížky, co vyšly, aby se ze seriálu vycucalo maximum. Vzpomínala jsem, jak Natalia Oreiro byla v ČR strašně populární a jezdila sem. Kde je jí teď konec? Kachorra už vůbec neměla takový úspěch jako Divoký anděl a celkově se po telenovelách postupně slehla zem. Ano, třeba Prima Love nějaké vysílá, ale to už je takovýten trochu zaměřený kanál jako byla (je?) třeba Romantika.
Zpátky k nostalgii. Já a tanec, to je pro mě velká kapitola života a moc mě mrzí, že už to není tak, jak to bývalo. Moje zaměstnání mi poskytuje benefit, díky němuž můžu prakticky neomezeně navštěvovat fitness centrum a já tam celkem ráda chodím. Naučila jsem se chodit na pilates, bodybalance, chodila jsem na portdebras, bodystyling, dance aerobic, občas na jógu, vyzkoušela jsem tamní zumbu, bosu body, sh'bam... (jistě by se ještě něco našlo, ale hned si nevzpomínám). Určitě jsem opět poznala mnoho nového. Kdybyste mi před 5 lety řekli, že mě bude bavit pilates a že budu uvažovat, že si chci udělat rekvalifikační kurz, abych ho mohla sama vyučovat, tak bych vám asi nevěřila, protože jsem si sama sebe vždycky představovala jako lektorku tanečních hodin, maximálně aerobicu (když jsem poznala zumbu, tak i zumby).
Každopádně okolnosti jsou prostě takové, že mám tu možnost někam chodit "zadarmo" na něco, co mě tolik nezatěžuje, a že ze zdravotních důvodů nemůžu skotačit, jak mě napadne a jak bych měla chuť. Jednak tělo stárne (např. ohebnost se zhoršila, ale věřím, že to bych pravidelným tréninkem byla schopná vydobít zpět, a samozřejmě moje kardio kondice je úplně v pytli, když už vlastně dva roky na kardio hodiny nechodím), jednak prostě přes nějaké obtíže nejede vlak. Je pro mě samozřejmě přednější moct chodit a fungovat bez bolesti a nemuset jít na operaci než si třeba rok hopsat někde na tancování apod. a pak toho litovat.
To jsem se tu ale už poněkolikáté dostala trochu jinam, než kam moje původní myšlenka směřovala, a už to vůbec není článek do Momentek! :-) No takže jsem se vykecala a je čas jít spát. :-D

Jak jste na tom vy - máte pocit, že vám chybí kus vašeho dřívějšího já (vašeho dřívějšího života)?
Snažíte se tomu, co jste měli rádi, nějak přiblížit, nebo jste smíření s vývojem?
Nebo o tom třeba vůbec nepřemýšlíte a prostě si užíváte tady a teď?